Takový matematický vzoreček aplikovaný nitrožilně, přijatý bytostně.
Touha něco dělat + radost + snadné a jasné rozhodnutí = následuje bolest a bezmoc. Řešení je odsřihnout se od pocitu toužení, chtění ...
Řešeni je - necítit ...
Myslím, že takto si to vytvořila organizace všech mých těl. Potom už ke mně pronikaly jen ty velmi silné impulsy z mojí duše, vyššího Já .... Uvědomuju si, jak je pro mě těžké říct, co chci, rozhodnout se. Naučila a zafixovala jsem si program, že to, co chci je divné, nelogické, nevhodné... A často se ještě teď přistihnu, že se cítím provinile, když si dovolím chtít. Jela jsem v programu plnit úkoly a očekávání. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč mě osud zastavil.
Ale zpět k vášni
A po téhle stopce, která mě potkala (dnes myslím, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát) jsem nějaký čas nechtěla nic. Ani žít. Jen spát, nebýt. A pak jsem začala pozorovat, že uvnitř mě v tom stavu ochromení a temnoty jemně zabliká chuť k nějaké činnosti. Tedy ze začátku to byla spíš nepřítomnost totálního odporu. A když jsem to poslechla, tak mi bylo lépe. Nehledejte v tom nic velkého. Třeba to byla jen chuť si napustit vanu. Nebo uklidit (ne že musím, ale chce se mi). Jasně, že byly věci, které jsem musela dělat i s nechutí, například jít nakoupit jídlo. Ale tyhle záblesky jsem si začala hlídat a užívat. Byla jsem za ně nesmírně vděčná.
Tréninkem vzniká schopnost. Nejsem ještě mistr, ale postupně se dopracovávám k umění nechat se vést. Poslouchat a naslouchat tomu, co chce právě tato chvíle, co je v souladu se mnou a s Vesmírem. A říká mi to ten pocit, kterému říkám vášeň, živoucí srdce. Od jiskřičky (umýt nádobí) až po táborák, kdy se ponořím například do psaní článku, a nevím o čase.
Úzce to souvisí také s uměním říkat ne věcem, které nechci. Jde totiž o to, to rozpoznat. A když se jeden odstřihne od svých pocitů, tak neví co chce, ani co nechce. A když už se to podaří rozpoznat, chce to ještě odvahu si to přiznat. A ještě větší odvahu se podle toho zachovat, tedy odmítnout. Když mě pozve známá na večírek, já kývnu a pak týden přemýšlím, proč mám divný pocit. Pak mi konečně dojde, že není divný, že ho jen neumím (nechci) pojmenovat! Že se mi tam prostě nechce. Do toho kecá mysl - ale to je přece hezké, že tě pozvali (překlad - mají tě rádi, stojí o tebe = musím naplnit jejich očekávání). Pak ta úleva, já tam NEMUSÍM! FAKT NEMUSÍM DĚLAT CO NECHCI! JSEM VELKÁ SVOBODNÁ HOLKA! A pak píšu SMS, že nepřijdu, a při tom se (do pr....) přistihnu, že cítím pocit viny.
Tak tak to je. Tyhle zaběhnuté vzorce myšlení a chování se nechtějí vzdát snadno. Pomáhá si na ně posvítit a neztotožnit se s nimi. Říct si - toto nejsem JÁ.