fbpx

Tluču na poplach!!!!!

Tak si říkám, jak je mi hezky. Sleduju život kolem sebe a daří se mi sledovat i samu sebe v tom plynutí. Jakoby se vše skládalo bez úsilí (tedy ne, že bych se flákala), ale tak nějak cítím, kde zabrat a kde zvolnit. Nemyslím, že to už bude navždy, zkušenost mi říká něco jiného, ale skoro to tak vypadá :-).

Moje tělo se dostalo do docela slušné kondice po krvácení do hlavy, cítím se zdravá a při síle, když je nějaká bolístka, tak mám po ruce válec a míčky>>>. Své dělá taky jaro, nějak si ho užívám ještě víc, než dřív a nechávám se hýčkat a rozmazlovat vší tou zelení nabitou chutí a vůlí k životu, vůněmi, sluncem. Cítím celou bytostí, jak mě to nabíjí radostí, energií a nestojí to žádné úsilí. Vše je v souladu.

Jednou ráno se vzbudím a něco je divně. Moje srdce chce vyskočit z hrudníku. Buší, jako bych uběhla maratón. Zkoumám myšlenky – nic, žádný strach jsem neobjevila, hlava klidná. Vzpomínám, co se dělo včera. Pohádali jsme se s přítelem? Dozvěděla jsem se něco nepříjemného? Čeká mě nějaká náročná událost? Nic …. vůbec nic. Jen srdce, a tím pádem celé tělo, připravené k boji nebo útěku.

To rozdýcháš, uklidňuju srdíčko. Nádech a pomalý výdech. Ještě jednou. A ještě mockrát. Nic se neděje, srdce odmítá spolupracovat a mele si svoje. No nic, tak to rozhýbám. Dávám si kardio sambu z youtube a to je super! Srdce buší jako o závod, ale v kombinaci s pohybem se to tváří zcela fyziologicky, takže pocit paniky chvilku mizí. Jenže fakt nevydržím cvičit celý den!

Co mi to chce sakra říct??!!

Dobře, tak psychosomatika. Moje srdce mi něco chce sdělit. Už to trvá 3 dny bez sebemenší úlevy a infarkt nemám na seznamu přání. Poctivě pátrám, jestli mě nezachvátila podvědomá panika z koranaviru. Nee. Tudy cesta nevede. A ejhle.

Sepnul se program – MUSÍŠ na to HNED přijít. Jsi nemožná, že to neumíš vyluštit, že svému srdci (ještě pořád!) nerozumíš. Už bys přece měla! Kladu si otázky, pracuji s vědomím (přece už jsem se něco naučila!), znám principy kvantového tvoření, tak proč (sakra!) mi to HNED nejde???

Jasně, že jsem ten program neodhalila hned! Musel pár dní běžet, než mi to došlo.

(Zpětně se musím usmát, jak mě moje staré JÁ stále táhne do bezpečí používání „osvědčených“, tedy JEMU známých metod: „Aha problém! Vezmeme metodu, vyřešíme. To urvu! Něco jako vzít wapku a špínu pořádně vystříkat, vyčistit!)

Nepomáhá NIC.

Tak si to shrneme. Buším už týden. Jediná úleva je cca 2 minuty ve studené sprše ráno a fyzické cvičení. Tak dobrá, pokorně zavolám své praktické lékařce.

Je to osoba rozumná, léky neordinuje „ode dveří“, důvěřuju jí. Popsala jsem jí situaci. „Změřte si tep.“ (Ha, to mě nenapadlo, pořád se hrabu v psychosomatice a fyzická realita mě nějak minula.) Tep mám 100 za minutu.

„Přijďte zítra ráno 8.30, korona – nekorona.“ EKG je OK, tep sice zběsilý, ale pravidelný, léky to srovnají.

Nějak si pořád myslím, že to není o tom fyzickém, ale neprotestuju. Po dvou dnech je tep v normě. Ale já vnímám bušení pořád stejně!  Mám problém si tep vůbec sama změřit. Cítím ho v několika úrovních. Jen prsty mají každý svůj, zápěstí jiný, srdce zase (zdánlivě) jiný rytmus, krční tepna si jede po svém. Přítel se mi ho pokouší změřit a vůbec ho nemůže nahmatat a já mám pocit, že je vidět i pouhým okem.

Jsem z toho hrozně unavená. Píšu lékařce SMS, že objektivně dobrý, ale mně je pořád stejně.

Moje osvícená doktorka mi doporučí Wim Hofovo dýchání.

Tady musím vložit rozcestník, na toto místo vyprávění se vrátíme 🙂

Mikropříběhy na pozadí (tím nemyslím na zadku :-))

Příběh první – led a bolest

Někdy na podzim jsem si přečetla článek Stáni Stiborové o jejím zážitku v ledové koupeli Wim Hofovou metodou. Teď to bude vypadat, že „šplhám“, ale je to pravda pravďoucí. Jesti máte chuť, tak si ho přečtěte zde>>>. Když jsem to četla, měla jsem husí kůži až na pr…., protože pocity, které Stáňa zažívala při pobytu v ledu, jsou tak podobné těm mým, když mi v hlavě praskla cévka a já zažívala bolest nesrovnatelnou s ničím. O tom si můžete přečíst pro změnu tady>>>. To, co mě tehdy „zachránilo“ bylo PŘIJETÍ té bolesti. Boj nepomáhal. Dělal to horší a horší, zvětšoval paniku. Nebyl žádný únik. To je možná jediný rozdíl. Z ledové koupele můžete vylézt, máte tam někoho, kdo vás podporuje a hlídá a je na vaší vůli, kdy tuto zkušenost ukončíte.

Já jsem volbu neměla. Vlastně měla. Boj nebo přijetí. Trvalo to (při tom krvácení) dost dlouho, ale tu zkušenost, že lze přijmout to, co je prakticky nepřijatelné, nesnesitelné, už nikdy nezapomenu 🙂

(Chacha, při bušení srdce jsem zase zapomněla …)

Ale ranní studená sprcha se stala od přečtení článku součástí mého dne a fakt se na ni těším :-).

Příběh druhý – dýchání podle Wim Hofa

Součástí Wim Hofovy metody je také dýchání. To jsem tehdy (když jsem přečetla Stánin článek) také zkoušela, ale tlak dechu, který jsem cítila v hlavě, mi natolik připomněl můj stav při krvácení, že jsem se neodvážila do toho jít.

Ale teď mi to navrhla moje lékařka, která zná mou diagnózu a ví, že mám vysoký tlak. Takže jsem se s důvěrou a Terezou Kramerovou (která asi dva dny před tím „náhodu“ jako instruktorka Wim Hofovy metody nahrála instruktážní video) začala dýchat.

Příběh třetí – učitelka

Po příhodě s hlavou jsem stále ve stavu nemocných. V září se mám vrátit do práce do waldorfské školy. Jako učitelka eurytmie. Dosud jsem dělala asistentku pedagoga a léčebnou eurytmistku, terapie jsem měla většinou s dětmi, rodiči a kolegy ze školy.  Před těmi osudovými prázdninami, kdy mi to v hlavě explodovalo, jsem kývla na to, že budu eurytmii učit, protože dva stávající eurytmisté už nestačí pokrýt hodiny výuky ve škola a na lyceu. Je to potřeba.

Pedagogická eurytmie je pro zdravý vývoj dětí a sociální cítění úžasná záležitost. Učí je vnímat sebe, své tělo, prostor kolem sebe, učí je spolupracovat a tvořit s ostatními, jako by byli jedno tělo.

Když jsem eurytmii studovala, doufala jsem, že po pětiletém uměleckém studiu bude možné pokračovat léčebnou eurytmií. Na pedagogickou jsem se nepřipravovala a nikdy jsem ji učit nechtěla. Když se otevřela možnost studovat léčebnou eurytmii v Česku, byla jsem fakt šťastná.

Ale vidím, že opravdu není možné sehnat dalšího učitele eurytmie. Mám zodpovědnost.

Musím k tomu dodat, že waldorfské vzdělávání je něco, co mě neslo 20 let jako ideál toho, co pro děti můžeme udělat. To nej! Prosadila jsem si studium waldorfského semináře už v roce 2000, kdy jsem měla malé děti, práci úplně v jiné sféře (20 let celníkem :-)) a manžela, který si myslel, že jsem se zbláznila. Když jsem se před 3 lety do waldorfské školy konečně dostala, považovala jsem to za štěstí. Povýšila jsem ideál školy nade vše, i nad sebe. Považovala jsem to za vrchol toho, kam moje bytí mnoho let směřovalo.

Cítila jsem zodpovědnost a závazek, uchopit tento „svatý úkol“  za svůj. Kolegové říkali, že je potřeba se rozhodnout a postavit se do toho s odvahou. Vůbec se mi nechtělo. Pak za mnou přišly děti, osmáci: „paní asistentko“, „budete nás učit? My vás chceme (moje ego se tetelí blahem), to by bylo hezké, kdybyste nás měla vy!“ Vůbec jsem nedokázala všem těm pobídkám odolat, a kývla. Ne dětem, ale kolegiu učitelů. Učitele si děti nevybírají ani na waldorfské škole :-)). Ten tlak, který to ve mně vyvolalo, jsem se snažila střídavě ignorovat nebo unést.

No jo, vím, vím co si myslíte. Pýcha, ego, pocit důležitosti, spasitelský syndrom. Máte naprostou pravdu :-).

Příběh čtvrtý – Tvůrce

Další linie mého sebepoznávacího snad i transformačního procesu mě v posledním půlroce zavedla k poznávání principů kvantového pole. Hodně jsem se s tím zpočátku prala. Nejsou to „jen“ afirmace, prosazení své vůle, pýcha, nepokora?!!!

Postupem času přicházím stále více na to (a fakt vám to nenutím :-)), že přijmout realitu kvantového přístupu, znamená dovolit Vesmíru aby nám ukázal své možnosti. Že přijetí tohoto kvantového pohledu znamená, že připustíme sílu tvůrčí myšlenky. Znamená to, že se můžeme stát Tvůrci v nejhlubší pokoře. Že takto nás Bůh, Vesmír, Příroda, jakkoli to chceme nazývat, stvořil k OBRAZU svému! Je to vrchol našeho S-Tvoření! Pohybujeme ve svém životě na ostří nože mezi Přijetím a Tvořením. A při tom nás na jedné straně tahá do propasti pokušení jménem Pýcha a na druhé Rezignace.

Tímto kvantovým obloukem se mi spojilo učení, filosofie a ideály, kterými jsem procházela ve svém životě. Jóga, antroposofie, učení Ivanky Adamcové, Hinduismus, Budhismus …. Vše je JEDNO. Není rozpor. Vždy jen zdánlivý. V 3D realitě to tak vypadá. ale naše Vědomí už směřuje do 5D reality. Co přichází, nás prověřuje, jestli jsme zralí. Odžíváme své odpory, nepřijetí a dostáváme další a další šance je přijmout, nebojovat a tvořit nově.

Nejspíš tohle víte. Já jsem to taky VĚDĚLA, ale až teď zažila. Poznání sestoupilo z hlavy do srdce.

Teď konečně zpět k hlavní linii příběhu

Pokud se mi podařilo vás těmi odbočkami dokonale zmást, tak připomínám, že šlo o bušení srdce a dostala jsem recept na Wim Hofa :-).

První dýchání podle Wim Hofa>>> s doprovodem Terezky. Nemusím nic vymýšlet. Jen následuju její hlas. Cyklus 3 sérií je u konce a já ležím, cítím, že se s mým tělem děje něco krásného, příjemného. Už jen zážitek toho, že nepotřebujete pár minut vůbec dýchat, je osvobozující. Ani tlak v hlavě mě neohrožuje a nevyvolává strach. Brní mě prsty, vlastně celé tělo, cítím, že jsem alchymistou svého těla, jak říká Tereza. Zůstávám po dýchání ležet a samovolně přichází obraz – džungle, vodopád, dužnaté rostliny, které jsou nabité vláhou, vůně, květiny, divokost, běžící medvěd, je veselý, bezprostřední, hňácá do těch rostlin svýma tlapama….. vnitřně (a asi i na venek) se usmívám … a někde v hrudníku se otevírají stavidla naprostého štěstí a začínají se mi koulet slzy, ten příval skoro nejde unést. Pak přijde bílý kůň …

Od dětství (já holka z ostravského paneláku) miluju koně. Nevím, kde se to vzalo. Chtěla jsem s nimi spojit můj život, když mi bylo 15, ale moje cesta šla jinudy.

Nemívám v meditaci barevné akční obrazy. Tenhle jsem si nevytvořila, ten si mě doslova našel a vtáhnul! Ani ten kůň nepřišel, ale doslova vtrhl do mého vnímání! Byl živější než živý! Frkal, cítila jsem ty feromony (koně mi voní :-)), a pohazoval hlavou a vyzýval mě! Byla to ztělesněná svoboda, lehkost, radost, oheň! Zaplavil mě ještě silnější pocit štěstí, brečela jsem, vzklykala, štkala, muselo to z nejhlubších úrovní mého bytí ven! Z té bezbřehé nádhery se vynořilo pochopení – ty můžeš taky! – můžeš být radostná, svobodá, volná, sama sebou! . Jakoby mě přišel zbavit veškeré tíhy, zodpovědnosti, závazků.

Nevím jak dlouho to trvalo. Pomalu jsem se vracela do reality (co je vlastně realita? :-)) a zároveň přišlo jasné, průzračné a krystalické rozhodnutí – do školy se nevrátím. Bylo mi TÁÁÁK lehko na duši.

Někde v druhé myšlenkové linii běželo – jsi zrádce, sobec, slaboch. Nechala si je ve štychu! Co si o tobě pomyslí? Můj vnitřní Kritik v pohotovosti. Mám jich celou údernou jedotku – Pochybovač, pan Nejsi dost dobrá, Otrokář a další příjemní společníci. Nějak jsem se jim poslední dobou naučila říkat NO A CO? Kritikův hlásek byl tentokrát slabý a vyčpělý. Tvá slova jsou bzučením mouchy v mých uších, vyslala jsem směrem k němu. Pocit svobody a lehkosti je nesrovnatelně silnější a skutečnější!

Nebude to sranda být na volné noze. Jasně, že mám strach. A zároveň cítím i odvahu, pocit dobrodružství, možnost vyzkoušet si vlastní síly, velet si sama, postarat se o vše. Vždyť já se na to těším!

Možná vás napadlo, jestli se moje srdce uklidnilo. Ano. Myslím, že ze setrvačnosti ještě pár hodin jelo a pak přišel klid. Užívala jsem si znovuobjeveného souladu tepu a dechu. Jsem zase v RYTMU se sebou a všehomírem.

Uvidíme, co máme na programu dále 🙂

Ještě něco k Wim Hof dýchání. Pokračuji v tom a je to fakt super, ale tak živý obraz  přišel jen jednou. Ale pokaždé zažívám skvělý stav uvolnění, restartu, jiného vnímání času, flow. Stejně jako při masáži válcem (tedy na jiném principu, ale výsledek je podobný) se léčí moje netrpělivost, mizí jakýkoli neklid v duši.

Nevím jak to napsat, ale ten pocit vnímání těla, který přichází s těmito dvěma technikami je až lehce erotický. Prostě oživení ve všech směrech. Chacha, jestli to nezkusíte teď, tak už nikdy :-).

Děkuji, že jsem to mohla zažít.

Děkuji ti moje skvělé Srdce, že ke mně mluvíš, i když jsem často zabedněná.

Děkuji Sama Sobě.

Děkuji Vám, že jste byli Svědky mého neobyčejně obyčejného příběhu. Jednoho z tisíců, které každý den napíše a ze kterých se skládá naše společné puzzle Bytí.

 

  • Každý den, každou minutu, vteřinu,svého života máme volbu. Volbu myšlenek.
  • Buďte v přijetí všeho, co přichází. Boj není k ničemu. Jen prodlužuje agónii.
  • Buďte si vědomi toho, že jste Tvůrcem, nikoli obětí. Že cokoli se vám děje, jste si sami vtvořili. Realita vás jen zrcadlí.
  • Nepodlehněte pýše, že můžete vše okaučovat.
  • Nevzdávejte se a nerezignujte, když vám život přináší trápení.
  • Můžete čekat na nemoc, bolest a třeba i blízkost smrti, než si uvědomíte, že jste obyvateli dvou světů – duchovního a pozemského.
  • Ale nemusíte! Můžete v tomto vědomí žít už teď! Bůh, Vesmír, Příroda nám nenaplánovali trápení, ale radost ze života! Buďte jako děti, čistí, svěží, svobodní.
  • Hrejte si!
  • Hledáte smysl života? Jaký vyšší, větší smysl můžete najít, než být tím, kdo jste? Bez omezení, masek, viny, předsudků, hodnocení, kritiky (hlavně sebe samých)?
  • Pokud přijmete sami sebe, se všemi Stíny a zdánlivě „negativními“ vlastnostmi, najdete poklad, diamant, který obohatí vše kolem vás. Je to vztek? Jupí! Ven s ním! Užijte si ho! Žárlivost? Tradáááá, někde skrývá Dar!
  • Když ráno otevřete oči, najděte v sobě radost a vděčnost! I když ji teď necítíte, někde ve vás je! Když se vám podaří aspoň kousek vyškrabat, přes den to přitáhne další dávku! To je vědomé TVOŘENÍ. Nalaďte se na pocit, ve kterém chcete prožít den.
  • Podívejte se na svůj den, týden, měsíc, jako na fascinující a dobrodružný příběh! Najdete odstup, nadhled a úctu ke svému životu a k sobě samému.
  • To, co prožijete vy, se vloží jako kousek puzzle do reality nás všech. Vyšlapali jste cestu, my další se můžeme inspirovat, spoluprožít, poučit se, soucítit. Vzali jste to na sebe a ulehčili nám ostatním.
  • Nemoc,bolest,či dokonce blízkost smrti vás dostane na hranu, ale nemusíte čekat, až vás to vycuká, můžete jít naproti, máte tělo, které vám pomůže, máte způsoby, jak s ním komunikovat, jak mu naslouchat a láskyplně domlouvat.
  • Máme různé skvělé metody. Používejte je! Je to dobrodružství.
  • Wim Hofova metoda ledu, dýchání. Podobné účinky má fasciální masáž>>>, kdy zacházíte se svou vodou (emocemi) v těle, můžete jim vtisknout novou realitu, kromě té „maličkosti“, že si pomůžete od bolesti.
  • Já hluboce věřím, že tělo je náš komunikační kanál, dává nám impulsy a signály, které stojí za to poslouchat. Bohyně Isis poodhrne své závoje a pustí nás do tajemství Bytí.
  • Ale nikdy si nezbožžštěte žádnou metodu. Nepovyšte ji nad sebe. 

Přeji vám nesnesitelnou lehkost Bytí 🙂

Můžeme o tom všem a i jiném mluvit v uzavřené FCB skupině, do které jste zváni zde>>>

Na FCB najdete mé příspěvky tady>>>

Specializuji se na vědomý uzdravující pohyb a dělá mi radost inspirovat a motivovat Vás k návratu k fyzické a duševní harmonii. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.