fbpx

Přes tělo k vědomí aneb Undergroundová eurytmie proti strachu

Tak jsem měla včera poněkud dilema. Často mívám i trilema a více-lema, jelikož jsem člověk nerozhodný. Málokdy jen lema. Tedy že mám v tuto chvíli zcela jasno.

V září nám začaly pravidelné kurzy eurytmie pro veřejnost, které lektorujeme na střídačku s kamarádkou. Jsou na půdě jedné nejmenované střední školy v nejmenovaném městě (nerada bych ji tímto článkem zavařila na problémy s nějakým covidovým dozorem :-).

No a jak se nám to s tou korona situací pozvolna zahušťovalo, tak to začalo být napínavé. Já vůbec nesleduju zprávy, většinou se dozvím, že se něco děje, když například chci nastoupit do autobusu a všichni mají roušku. Není to z mé strany žádný vzdor, ale prostě ta potvůrka do mého života nějak nepatří.

No ale pak mi můj psychoterapeut napsal, že můžeme mít terapie jen online, že prý vládní nařízení. Pak zase kamarádka utrousila, že opatření zahrnují i to, že se máme omezit na cesty do práce a z práce a setkávat mohou pouze nejbližší osoby.

Aha, takže kurz eurytmie asi nebude do tohoto modelu zapadat, i když je nás tam i se mnou max 6, a všechno jsou z mého pohledu osoby blízké (když jsme přece Jednota :-)). Pak ale začalo vrtat hlavou, jestli nezpůsobíme problémy škole, když tam neprobíhá ani výuka a my bychom tam evidentně být neměli. Sakra sakra. Vezmu si to na zodpovědnost? 

Fakt jsem si nebyla jistá, jak se k tomu postavit.

  • Nemám chuť bojovat proti nějakým opatřením. Už proto, že boj dodává jakékoli záležitosti energii a význam, takže ji v mých očích paradoxně posiluje.
  • A na druhou stranu nemám chuť nám jen tak poslušně si nechat vzít, co nám přináší obrovskou posilu a energii. Troufám si říct, že někdy je tato skupinová eurytmie něco, co nás drží, vyživí a dá zúčastněným posilu pro každodenní bytí. Navíc tam, kde se eurytmie provozuje, má sílu čistit a pozvedat také energii tohoto prostoru.

Tak jsem si lámala hlavu, jak se naladit na to plynutí, jak zavnímat, co je v tuto chvíli nikoli správné podle pravidel, ale DOBRÉ. Co si žádá tato chvíle ode mě.

Možná se vám zdá, že je to maličkost. Že nejde o nic zásadního. Ale nějak to cítím jako hledání principu. Navigace uvnitř svého nitra.

A jak je známo, jak děláme malé věci, tak děláme i velké.

No a milé ženy se k tomu postavily s rozhodností a humorem. Vůbec nepřipustily, že bychom neměly společně cvičit.

Takže poněkud opatrně ve snaze neprovokovat, jsme se trousily na místo činu. Naprosto „nenápadně“ jsme otevřely a zase za sebou zavřely obří bránu do areálu, kde se scházíme. Bylo to poněkud napínavé, přístup k tomu stroječku na přiložení čipu je jen zvenčí, takže zavřít za sebou znamenalo prostrčit ruku mříží a rychle uhnout, když se mechanismus rozjede, a při tom pokud možno neupustit ten čip, protože bychom tam zůstaly uvězněné a průser by byl na světě.

Užily jsme si hodinu a půl fakt naplněného času.

Eurytmie má sílu a přesah k neviditelnu.

Zároveň má toto umění ve své léčebné podobě zcela neoddiskutovatelný projev v realitě, který je tak silný, že dokáže pohnout například postvením zubů (u dětí). A včera, v naší malé eurytmické skupině, jsme tuto sílu  vnímaly ještě zásadněji. Byl to zážitek ze společenství, které se ponořilo do pohybu. Tento specifický eurytmický pohyb je souladný s posvátnou geometrií těla a vyjadřuje samotnou duši hlásek. Přináší reálný zážitek toho, že jsme jedním. Jednotou. 

A když jsme došly z pohybu do klidu a zastavení, bylo možné velmi silně vnímat to

naplněné Ticho, plné neviditelné ozvěny našeho pohybu. Bylo možné vnímat přítomnost Ducha.

Naše vděčnost směrem Vzhůru za možnost takovéhoto zážitku a také za dar eurytmie, za dar společenství, byla v tuto chvíli naprosto bytostná a hmatatelná.

Přimělo mě to k úvahám o strachu a odvaze, o boji, vzdoru a rezignaci. O přijetí a odporu. O malých a velkých rozhodnutích.

Cítím, že strach do nás „leze“, i když o tom nevíme. Jako jednotlivci jsme součástí kolektivního vědomí (nebo spíše nevědomí), ať se nám to líbí, nebo ne. Vnímáme energeticky to, co se kolem nás děje. Prostupuje nás to, aniž bychom si to vybrali, mnohdy aniž bychom si to vůbec mohli uvědomit. Spojuje se to s našimi primitivními (to není pejorativní označení) strachy.

Myslím strachy v našem nevědomí, uložené někde v plazím mozku. Tam kde světlo vědomí nemůže. Kde existuje jen útok nebo útěk. Snad ještě paralýza. Jejich nejhlubším základem je strach ze smrti. Jakkoli budu tvrdit  (já osobně), že se smrti nebojím (taky jsem si na ni sáhla>>>), tak vím, že v mém limbickém systému tento strach je hluboce zakořeněný.

Alchymie proti strachu

Říká se, že základní životní pocity jsou láska a strach. Tedy buď – anebo. Buď je v jednu chvíli přítomna láska, nebo strach. Vše ostatní jsou jen odstíny těchto dvou. Jak se tedy naučit nakládat sám se sebou, když se sami, svými silami, intelektem, vědomím jen těžko dostaneme ke svým strachům?

Jsme taková lidská výbušná a nestabilní sloučenina, a nikdy není jisté, kdo nebo co nám brnkne o rozbušku.

Moje zkušenost je taková, že tam, kde nemůžeme rozpoznat, rozlišit, pojmenovávat, léčit světlem vědomí přímo, lze se dostat tak trochu „od lesa“. Řekla bych fyzikálně, chemicky (teď nemám na mysli léky) nebo biologicky.

Když je vám na exkrement

(ten výraz jsem si půjčila od kolegyně)

Ať už je to strach, depka, neklid, vztek, smutek …

  • Přestaňte si říkat, že byste se tak neměli cítit! Že byste neměli mít strach, neklid, blbé myšlenky, depresi.
  • To je kontraproduktivní, destruktivní, zbytečné, a hlavně to není pravda!
  • Emoce je vždy pravdivá!
  • Nepokoušejte se to zvládnou rozumem za každou cenu.
  • Použijte své úžasné moudré tělo. Vyvolejte v něm fyzikálně-biologicko-chemické reakce. Najděte si svůj způsob, jak to uděláte.

Funguje:

  • Pořádně se zapotťe, nejlépe venku – neskutečně se vám uleví. Příroda to z vás vytáhne. Já běhám.

  • Udělejte si důkladnou, nejlépe dlouhou, a až do bolesti zacházející fasciální masáž (nebo jinou masáž, ale tuhle mám pořád po ruce>>> a nikam za ní nemusím). Tlakem válce na tělo se pojivová tkáň (fascie) velmi rychle hydratuje, oživí, doslova se propláchnou buňky (a to i ty nervové, tedy i ty v tom plazím mozku!). Takže to, co si sami nevymluvíte, udělá za vás technika použitá na tělo. Přirozeně se odlehčíte, dostanete do vyšších vibrací. V těchto energiích se strachu a těžkým emocím nedaří, tam se neudrží, necháte je dole.

  • Zadýchejte si podle Wim Hoffa. Okysličením buněk dosáhnete bezpečně opuštění těžkých hladin vědomí. Tento obdivuhodný muž uvedl do praxe vítězství ducha nad hmotou. Dostal se sám z těžkých duševních stavů po životní tragedii, a své tělo učinil (technikou dechu a otužováním) odolným v naprosto extrémních podmínkách. I on ve své technice mluví o plazím mozku a ovlivňování nevědomí. Na youtube najdete několik návodů, včetně originálu od Wim Hofa.

Aby vaše duše mohla dobře čelit strachům a traumatům a také se s odvahou přibližovat svému stínu, potřebuje posílit v sobě

Bezpečné místo

Často si neseme   obrovský chuchvalec strachu, a naše vnitřní bezpečné místo se krčí malinké někde v koutě.

Posilujte ho vědomě. Krása je dobrý zdroj. Jakýkoli radostný zážitek vezměte a vložte do své pokladnice. Příroda je nejspolehlivější. Přestavte si, že nasáváte barvy podzimního lesa, nadechujete vůni mokrého listí, deště. Všemi smysly vnímejte a nechte vlévat do svého srdce. Nestačí jednou za čas.

Mobil taky dobíjíte pravidelně. O své energie se starejte alespoň stejně dobře.

Naše realita prochází proměnou. Naše vědomí se mění. Někdy to je poněkud nepohodlné, ale věřím, že to fakt vede k dobrému.

Čím větší proměna směrem k dobrému „hrozí“, tím více temnotě stojí za námahu se angažovat, a ukazovat co umí. A nemá ráda, když máme nadhled, humor a lehkost.

 

 

Světlo nikdy nebojuje s tmou. Jen ji prozáří.

 

Specializuji se na vědomý uzdravující pohyb a dělá mi radost inspirovat a motivovat Vás k návratu k fyzické a duševní harmonii. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.