Můj svět barev

Ptáte se mě, kde se berou obrazy, které vidíte na fotkách a videích z našeho domova. A to mě přimělo napsat

Příběh mého (ne)malování

můj úplně nový hedvábný obchůdek je tady>>>

ale byla k němu 18 let dlouhá cesta 🙂

 

Neumím kreslit. Jako že FAKT NE!

Školní výtvarná výchova byla pro mě utrpení, na mém výkrese se vždy nacházelo něco naprosto odlišného, než byla předloha. Připadala jsem si úplně marná. Na střední škole jsem trpěla ve fyzice.

Kreslili jsme různá schémata a já jsem se fakt snažila, ale náš mladý chápavý fyzikář po prvním ročníku usoudil, že potřebuji vysvobodit, takže když zazněl pokyn „nakreslete si to, co je na tabuli“, tak mi přišel šeptnout „ty nemusíš“, a příště už jen dával znamení očima. To jsem ocenila, ale přesto jsem se cítila trapně.

Hadry – moje vášeň

Moje výtvarné vyjádření se ale projevovalo v oblékání. Už od mala jsem si zakládala na sladěných kouscích textilu, bavilo mě barevně kombinovat, vymýšlet. Pozorovala jsem lidi, jak jsou oblečení, kochala jsem se, když jsem viděla dokonalost a cit pro barvy, nápaditost, odvahu přitahovat pozornost. A protože v té době (80 léta) nic moc, co se dalo pořídit v obchodě, nesplňovalo moje vysoké nároky, nebo mi na to nebyly uvolněny penízky z rodinného rozpočtu, šila jsem, jako o život. Dnes to nechápu, šití mě vlastně moc nebaví. Ale tehdy mě hnala touha mít to opravdu po svém, takže jsem šila dokonce oboustranné zimní bundy (koupila jsem tak hezkou tygrovanou podšívku, že mi bylo líto ji schovat dovnitř :-)).

Pokračovalo to, když se narodily děti, kombinézy, bundy, barevně sladěné návleky, bunda pro manžela sešitá z kousků jelenice, které jsem koupila v řempu a pak složitě barvila.

Prostě barevný textil byl moje vášeň, která se projevovala i v interiéru bytu. Když si vzpomenu na to vyměřování a logistiku, když jsem obšívala starou sedačku, tak se divím sama sobě. Ale taky si dobře vzpomínám na ten skvělý pocit, když ta oranžová krása rozsvítila celý pokoj!

Hrůza z bílého výkresu

Další setkání s uměním mě čekalo na semináři pro waldorfské třídní učitele. Malování akvarelovými barvami patří neodmyslitelně k výuce už od první třídy. Děti zažívají, jak se barvy potkávají na výkrese, učí se stupňovat intenzitu, setkávání barev.

Když si vybavím, jak jsem poprvé na tomto semináři stála na bílým výkresem přilepeným vodou k podložce (akvarelová technika malování do mokra), v sobě uložené všechny ty nepříjemné zkušenosti s kreslením, měla jsem srdce až v krku, sevřený žaludek a všechno ve mně křičelo:

„Ten krásný bílý výkres si nezaslouží, abys ho poskvrnila!!!! Nedělej to!“

Možná si říkáte, že to zbytečně dramatizuju. Já to tak ale opravdu prožívala. Tak moc mi záleželo na tom, aby to bylo pěkné! Hodně mi pomohla moudro už nevím které naší lektorky.


Nejde o výsledek, ale o proces. Zážitek. Výkres je vlastně odpad.


To zní trochu neuctivě a drsně, ale uvolní to tlak na výsledek, pokud tomu dokážete alespoň částečně uvěřit.

Barvy žijí vlastním životem

Během tří let semináře jsme malovali docela často, a já jsem se pomalu osmělovala a později udělala vlastní objev! Barvy se projevují samy sebou! Když se na ně naladím, ponořím do procesu, tvoří se to nějak „samo“. Dokonce chtějí tvořit formy! Nemusím nakreslit pevné kontury, ony vzniknou! Já je jen podpořím.

 


Později jsem pochopila, že to, co na výkrese vzniká, je spojení něčeho, co já nesu v sobě, nějaký vnitřní pohyb! Že stačí tento vnitřní pohyb následovat a vnímat barvy, co chtějí a mohou. 


Až po mnoha letech mi došlo, že jsem se tehdy učila pozorovat svůj vlastní tvořivý proces. Že netvoří moje ruka (která byla mnohokrát označena za výtvarně nešikovnou). Že malování vychází někde ze středu mého těla (že by srdce??? :-)). A když se mi podaří na to naladit, tak se dostávám do jiného stavu mysli, který by se dal přirovnat k lehkému tranzu, změněnému stavu vědomí, při kterém maluje celé tělo. Vnímám v těle proudy, pohyb, která vnziká uvnitř a přenáší se na ruku, na výkres.

Jednou jsme měla namalovat krajinu.

Pomoc! To se blíží kreslení konkrétní formy! To přece neumím!

Ale to už jsem měla tu zkušenost, že malování není v hlavě a ruce. Nabrala jsem odvahu a zkusila vypnout mysl a naladit se na ten tvořivý stav.

A cítila jsem, že je to dobré. 

V naší skupině adeptů na budoucí waldorfské učitele jsme byli namíchání ze všech koutů Česka a Slovenska, lektoři z Německa, Rakouska, Švýcarska. A světe div se! Při tom zmiňovaném malování krajiny měl každý z nás na výkrese svou rodnou krajinu. Já mírné kopečky Beskyd, moje spolužačka Ingrid měla své milované Tatry, švýcarská lektorka strmé alpské štíty. To byl další objev!

Na výkrese (plátně, hedvábí) se obtiskne kus našeho nitra, vnitřní obraz se manifestuje prostřednictvím barev. Naše energie zachycená barvami! Nádhera!

Příběh jde do finále

Seminář pro waldorfské učitele končí závěrečnou prací, která má mít část teoretickou a praktickou. Dlouho jsem přemýšlela, jaké bude moje téma. Opravdu hodně mi na tom záleželo. Aby to bylo to nejvíc moje. A jaké téma bych mohla proměnit i do nějakého výtvoru hmotného. Vyhrálo spojení mých vášní – láska k oblékání, ktextilu, jako materiálu a hlavně láska k barvám. Moje závěrečná práce se jmenovala Kabáty duše vnitřní a vnější.

Tu „vědeckou“ část jsem zpracovala podle Kalendáře duše Rudolfa Steinera, a bylo to o tom, co se s naší duší děje v procesu roku. Co se děje v létě, kdy je naše duše vytahována vnější přírodou, země vyzařuje život, barvy, vůně … duši zaplavují dojmy a vjemy. Naproti tomu v čase Vánoc, kdy Země stahuje své síly do svého nitra, uvnitřňuje se i naše prožívání, je čas zklidnění, koncentrace, spojení se sebou.

Ale jak toto vyjádřit prakticky??

Co třeba textil? Ušít čtvery šaty, jako čtvero ročních období.

Ale jak tam dostat ten prožitek duše????


Tak jinak.


4 hedvábné šály pro jednotlivé části roku. Jo, to by mohlo být ono! A jedny šaty, na kterých se šály budou prezentovat! Jo!

 

S malováním na hedvábí jsem neměla žádnou zkušenost. Nula. Jaké barvy, štětce, kam napnout hedvábí. Je to nádherná technika, ale přece jen má své fígle.

Dovedete si představit, jak jsem se cítila, když jsem stála nad tím neposkvrňeným ušlechtilým hedvábím se štětcem?

Když jsem ještě nedávno nedokázala malovat ani na obyčejný papír? Moje první šála měla rozměr 180 x 90 cm a byla pro zimní období. Malovala jsem do mokra a záměr byl, že v okolí je zima a temno a uvnitř je plamínek duše.

Bylo to úžasné dobrodružství, protože jsem vůbec netušila, jak se barvy budou chovat. Chvílemi jsem propadala panice, musí se pracovat rychle, stále namáčet, aby nevznikaly nechtěné mapy (stejně vznikají :-),

můj smysl pro dokonalost a kontrolu se pral s tou intuitivní tvořivou částí.

Nebudu vás napínat, dopadlo to dobře. Tedy ty šály. Kamarádka kovářka mi vykovala dvě úžasné ramenní spony, kterými jsem naaranžovala šály na bílé dlouhé šaty a vypadalo to tak, že i já jsem byla spokojená. A cítila jsem, že se mi docela podařilo doktnout se pomocí barev a materiálu toho, co jsem chtěla vyjádřit. Co se děje s duší v procesu roku.


Ale to nejdůležitější v tom celém byl můj vlastní prožitek. Nový vztah s barvami, malováním, nacházení tvořivé síly.


A závěr?

Tři roční období (tedy ty šály)  jsem hned prodala, proto že se to líbilo. První výtvor jsem si nechala a nosila. Jako šálu, paero k plavkám. Kamarádky mi říkaly, že je škoda šálu zmuchlat kolem krku, že není vidět motiv. Že by si to daly na zeď. Tak jsem to zkusila (velmi odborně 🙂 přilípnou gumovou žvýkačkou do ložnice, jako obraz. Visel tam několik let (když jsme jeli k moři, tak jsem si ho odlepila :-).

A to je ona. Duše v zimě. Má už 18 let. Přežila nošení kolem krku, několik sezón u moře, působení slané vody a sluníčka, mnoho praní a žehlení. Fotka je dnešní :-). Barvy drží.

 

 

A pak přišla návštěva a chtěla taky.

Ne šálu, ale obraz. Tak jsem se pustila do rámování a pak následovaly šály, obrazy a paera na zakázku. Pro konkrétní osobu, na konkrétní místo v obýváku nebo k barvě a vzoru plavek.

To mě baví, malovat na míru, vždy se tam objeví něco z toho člověka, z atmosféry domu! Někdy o tom vůbec nevím, třeba když se tam vyskytl …

…luxusní chlapský zadek 🙂

Můj výborný kamarád je gay. Objednal si obraz podobný tomu, který mi visel v kanceláři. Jmenoval se tuším Zrození Slunce. Malovala jsem to fakt podobně! Prostě Zrození Slunce II. Když ho viděl hotový, tak říká: „Pojď se podívat, co tam je. Dokonalá chlapská pr**l!“ A co byste řekli? Měl ho tam! A ještě jinou obdivuhodnou část mužského těla jsme objevili. To si domyslete :-). No každopádně byl spokojený :-).

„Tvoje obrazy jsou živé!“

…řekla jedna moje kamarádka, která jich má snad 6. „Jeden mám v ložnici. Dívám se na něj už takovou dobu když usínám a probouzím se. Nikdy mě to neomrzí. Je každý den jiný.

A podívat se na ně můžete to mého fungl nově čerstvě a právě teď zprovozněného obchůdku tady>>>,

jsou tam jen ty, které jsou momentálně k dispozici.

A kdybyste chtěli namalovat obraz na míru, inspiraci můžete najít v mé galerii>>>

(nejsou zdaleka všechny, které jsem namalovala, nějak mě nenapadlo všechno fotit :-))

 

Hedvábná šála 150 x 40 cm

 

 

 

Specializuji se na vědomý uzdravující pohyb a dělá mi radost inspirovat a motivovat Vás k návratu k fyzické a duševní harmonii. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.