fbpx

Chraňte svoji vášeň

 

Ne, nepřepsala jsem se. Opravdu bude řeč o vášni. Možná vám to přijde jako příliš silné slovo, které přísluší jen k vášni tělesné. I já jsem to tak dříve vnímala. Nebude řeč o astralitě a zvířecích pudech :-). Chci mluvit o té nádheře, když vám hoří srdce. A nemusí to být vůbec spalující a už vůbec ne destruktivní.

 


V určitou dobu jsem si začala uvědomovat a hýčkat svoji vášeň. V jejích mnoha odstínech a různé intenzitě.


 

Povím vám, kdy jsem poprvé cítila vášeň, touhu srdce.

Na koňském hřbetě je ráj srdce (arabské přísloví)

Pamatuji si dodnes ten pocit, když moje dětské (dívčí) zahořelo vášní pro koně.

Nevím, kde se to vzalo, ve 4.patře panelákového bytu. Nejdříve jsem o koních jen četla a věšela si na zeď plakáty. Pak jsem se přihlásila do jezdeckého oddílu. Vůně koní pro mě byla (a pořád je) jeden z nejúžasnějších čichových vjemů. Víc než jezdit, mě bavilo kydat hnůj. Prostě se starat. Rozhodla jsem se být chovatelkou koní. Byla jsem si jistá, jako ničím jiným.

Ale nějak se to nepotkalo. Argumenty jako:

„přece nebudeš se samýma jedničkama utírat koním zadky!“

„neexistuje abys v 15-letech šla na internát na druhý konec republiky!“ (z Ostravy do Kladrub nad Vltavou)

„nejdřív vystuduj a tohle si nechej jako koníčka.“

…na mě nezabíraly. Já, do té doby hodné a poddajné dítě, jsem byla najednou urputná a neoblomná. Nakonec mě rodiče (máma s otčímem) odvezli k řediteli hřebčína v Albertovci (kterého vůbec neznali) a jehož syn jezdil parkur a měl vystudovanou vysokou školu. K mému obrovskému zklamání mě tam nevzali prohlédnout si koně.

Spojenými silami logiky dospělých do mě tak dlouho hustili, až jsem se svého snu vzdala.

Vím, že to mysleli dobře. Nenám jim to (už dnes) za zlé a koneckonců osud mě chtěl mít jinde.

Ale něco se ve mně zlomilo

A od té doby mi bylo šumák, co budu dělat. Jako ovečka jsem šla na gympl, nějak to překlepala. Ve čtvrťáku se ve mně probudila známá vášnivá jiskřička, i když opatrná. Táhlo mě to k psychologii. Chtěla jsem svou budoucí práci vzít opravdu zodpovědně a taky mě znervózňovalo, že nějak nemám jasno, co vlastně chci, a tak jsme šly s kamarádkou ke školní psycholožce, aby nám pomohla najít, na co máme talent. Milá psycholožka na základě testů vyhodnotila, že psychologie je pro mě to pravé (a ještě pedagogika). Ale …, zřejmě znechucená svou vlastní prací v poradně mi velmi důrazně vysvětlila, že mám o tomto povolání naprosto nereálné iluze, že je to stejně jen papírování a že mě tam nejspíš ani nevezmou…

Jelikož jsem byla stále ve stavu ovečka po zlomenině srdečního svalu (jen co se týče povolání, jinak ne :-), tak jsem poslušně nastoupila na VŠ Báňskou, ekonomickou fakultu, kterou jsem nějak i dokončila. I když moc nevím, jak se to přihodilo, protože čísla ve mě dodnes vzbuzují paniku a místo přípravy na státnice jsem se spíše věnovala knihám o těhotenství, porodu a mateřství. Pro diplom jsem si šla v den, kdy jsem měla termín porodu dcery.

A tímto začala má další vášeň. Mateřství mě fakt bavilo (chvíle zoufalství a bezradnosti ze řvoucího tvorečka, kterému rostou zoubky a bolí bříško, to nemohly ohrozit). Byla to doba, kdy jsem se cítila na svém místě a užívala si tu před tím nepředstavitelnou lásku k dítěti. Bylo to pro mě naprosto naplňující.

Po mateřské jsem nastoupila na celní úřad, kde mě nějakým nedopatřením (které se jmenovalo inženýrka ekonomie) asi po 3 měsících udělali vedoucí finančního oddělení. Ten paradox – v očích některých to vypadalo, jako supr nastartovaná kariéra. Já jsem byla zoufalá, neschopná to ani odmítnout. Z čísel se mi dělá fyzicky špatně (jak už jsem zmínila), když počítám peníze, tak z 8 pokusů mám 8 různých výsledků, a nula sem nebo tam pro mě nehraje roli. Mohla bych vyprávět do kolika prekérek jsem se dostala, kolikrát poslala někomu místo tisíce, miliony. Ale tohle nemá být o mých průserech, ale o vášni. I když to spolu dost pravděpodobně souvisí.

Moc jsme chtěli druhé dítě a mateřská se synem mě na tři roky vysvobodila z tohohle úřednického pekla. Můj život byl zase naplněný radostí a tvořením!

Nicméně tři roky utekly jako voda a já se po nich vrátila zpět na celní úřad (místo vedoucí už naštěstí bylo obsazené). Byly tady nesporné sociální výhody, pěkný plat a jistota. O radosti z práce nebo dokonce o vášni a tvoření to fakt nebylo. Ale rozhodla jsem se to vzít poctivě (když už celník, tak se vším všudy). Udělala jsem si celní vzdělávání a vstoupila do služebního poměru. Uniforma mi seděla a bavily mě povinné střelby :-). Zůstala jsem tam 21 let na různých pozicích, ale stále s pocitem, co tady proboha dělám?

Ale děti a jejich výchova mě těšily, hledala jsem „to nejlepší“, co se týče zdraví, výchovy a také vzdělávání. Už tehdy (kolem roku 1995) jsem hledala alternativy ke klasické léčbě ať už dětí nebo vlastní, ale nějak jsem úplně nenacházela jasnější směr.

A pak jsem jednou četla časopis a v něm byl článek o waldorfské škole. Znáte určitě ve svém životě ten AHA moment. Zapadlo to do mě, jako chybějící dílek puzzle. Moje srdce znovu zahořelo, zase jsem po něčem z celého srdce toužila. Můj život dostal nový rozměr. Vystudovala jsem seminář pro třídní učitele waldorfské školy, tam jsem se seznámila s antroposofií, ve které jsem nacházela odpovědi na otázky, které mě pálily v duši. Nevím, jak nejlépe vyjádřit, jak moc to pro mě znamenalo. Jako bych se vracela domů. Tam, kam patřím, kde to znám. Obrovská radost z poznávání. Ale nejen intelektuálního! Především to naplňovalo moje srdce.

Na waldorfskou školu jsem nakonec učit nešla (proč, to by bylo na dlouhý příběh), ale pořád jsem studovala antroposofii (společně se stejně naladěnými lidmi z okruhu Waldorfské školy v Ostravě). K tomuto mému směřování se pak přidalo studium eurytmie. Měl to být jen takový zájmový seminář, pár víkendů za rok. A nakonec se to „zvrtlo“ v regulérní studium, první svého druhu v Česku.

Na ten moment a pocit nemůžu zapomenout. Když jsem se dozvěděla, že ze čtyř víkendů za rok je 5 letý závazek obnášející podmínky, jejichž plnění je pro mě časově, energeticky a finančně nemožné!

Do toho nejdu!!! 

 Nemám dost dovolené, přece kvůli tomu neodejdu z práce! Přece nemůžu odjet o prázdninách na tak dlouho! Kde je dovolená a čas s rodinou! Ráno po tomto strašlivém zjištění, že podmínky se změnily, a po mém rozhodnutí, že se eurytmie pro tento čas vzdávám, jsem se vzbudila s pocitem obrovské katarze a jasným vědomím, že prostě musím. Myslím, že tehdy jsem poprvé nevědomě použila kvantové pole. Hlava nemohla najít žádné řešení. Prostě bylo mi (mé racionální mysli) naprosto jasné, že to nejde. Tak jsem si pomyslela něco v tom smyslu –


Vesmíre dostal si mě sem, tak se starej! Odevzdala jsem to. A On se postaral.


Moje mysl a srdce se spolu ale přetahovaly pořád. Dělala jsem věci, které pro mé okolí neměly logiku. A vlastně ani pro mě. Tak jsem pořád sama před sebou i před rodinou a přáteli obhajovala, proč dělám ty divné věci, neustále vysvětlovala co je eurytmie, k čemu mi to bude (to jsem fakt ani já netušila, k čemu mi bude umělecká eurytmie, když na vystupování nemám ani spchopnosti ani ambice).

Už ve druhém ročníku se mi ukázalo, proč jsem tady. Jedna ukázková lekce z léčebné eurytmie a bylo mi jasné, že to chciiiiiiii!!!!! Být terapeutkou. Pomáhat k uzdravení. Není to sice psychologie, ale jiná cesta k lidské celistvosti. Zahrnuje tělo i duši. A co byste řekli? Trvalo to 8 let (5 let studia umělecké eurytmie a 3 roky léčebné), ale došla jsem do konce.

Takže shrnuto podtrženo – když je opravdu láska, tak si cestu najde a rozhodnutí doslova vynutí. Ale v těch jemnějších, každodenních odstínech chtění a touhy, mám stále komplikovaný přístup ke svému nitru.

Srdce má svou vlastní logiku

Byla jsem v dětství „násilně“ odtržena od možnosti dělat to, co jsem bytostně chtěla. (Respektuji a přijímám vše s tím spojené – dobré úmysly rodičů, osobní biografie, osud, který mě chtěl mít jinde a že to vše je dobré). Ale chci říct, že jsem si až postupně začala uvědomovat, že jsem si vytvořila obranný program na to, co cítím. Co říká moje duše, jak to vnímám v těle.

Takový matematický vzoreček aplikovaný nitrožilně, přijatý bytostně.


Touha něco dělat + radost + snadné a jasné rozhodnutí = následuje bolest a bezmoc. Řešení je odsřihnout se od pocitu toužení, chtění …


Řešeni je – necítit …

Myslím, že takto si to vytvořila organizace všech mých těl. Potom už ke mně pronikaly jen ty velmi silné impulsy z mojí duše, vyššího Já …. Uvědomuju si, jak je pro mě těžké říct, co chci, rozhodnout se. Naučila a zafixovala jsem si program, že to, co chci je divné, nelogické, nevhodné… A často se ještě teď přistihnu, že se cítím provinile, když si dovolím chtít. Jela jsem v programu plnit úkoly a očekávání. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč mě osud zastavil. Můj příběh si můžete přečíst zde>>>

Ale zpět k vášni

A po téhle stopce, která mě potkala (dnes myslím, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát) jsem nějaký čas nechtěla nic. Ani žít. Jen spát, nebýt. A pak jsem začala pozorovat, že uvnitř mě v tom stavu ochromení a temnoty jemně zabliká chuť k nějaké činnosti. Tedy ze začátku to byla spíš nepřítomnost totálního odporu. A když jsem to poslechla, tak mi bylo lépe. Nehledejte v tom nic velkého. Třeba to byla jen chuť si napustit vanu. Nebo uklidit (ne že musím, ale chce se mi). Jasně, že byly věci, které jsem musela dělat i s nechutí, například jít nakoupit jídlo. Ale tyhle záblesky jsem si začala hlídat a užívat. Byla jsem za ně nesmírně vděčná.

Tréninkem vzniká schopnost. Nejsem ještě mistr, ale postupně se dopracovávám k umění nechat se vést. Poslouchat a naslouchat tomu, co chce právě tato chvíle, co je v souladu se mnou a s Vesmírem. A říká mi to ten pocit, kterému říkám vášeň, živoucí srdce. Od jiskřičky (umýt nádobí) až po táborák, kdy se ponořím například do psaní článku, a nevím o čase.

Úzce to souvisí také s uměním říkat ne věcem, které nechci. Jde totiž o to, to rozpoznat. A když se jeden odstřihne od svých pocitů, tak neví co chce, ani co nechce. A když už se to podaří rozpoznat, chce to ještě odvahu si to přiznat. A ještě větší odvahu se podle toho zachovat, tedy odmítnout. Když mě pozve známá na večírek, já kývnu a pak týden přemýšlím, proč mám divný pocit. Pak mi konečně dojde, že není divný, že ho jen neumím (nechci) pojmenovat! Že se mi tam prostě nechce. Do toho kecá mysl  – ale to je přece hezké, že tě pozvali (překlad – mají tě rádi, stojí o tebe =  musím naplnit jejich očekávání). Pak ta úleva, já tam NEMUSÍM! FAKT NEMUSÍM DĚLAT CO NECHCI! JSEM VELKÁ SVOBODNÁ HOLKA! A pak píšu SMS, že nepřijdu, a při tom se (do pr….) přistihnu, že cítím pocit viny.

Tak tak to je. Tyhle zaběhnuté vzorce myšlení a chování se nechtějí vzdát snadno. Pomáhá si na ně posvítit a neztotožnit se s nimi. Říct si –  toto nejsem JÁ.


A tak milí, pečujte o svou vášeň, ona je navigací naší duše, jak nás vést k projevení a manifestaci našich individuálních originálních darů. Jsme k tomu vedeni přes kontrasty a polaritu. Zažíváme co nejsme, abychom našli to, kým jsme. 


 

 

 

 

Specializuji se na vědomý uzdravující pohyb a dělá mi radost inspirovat a motivovat Vás k návratu k fyzické a duševní harmonii. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  1. Vášeň napsal:

    Renatko děkuju. Také se mě to týká. Také se to musím naučit. Hana

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.